„U nás v Čechách už tradičně oslavujeme, ale i zručně kamenujeme, a to bez dlouhých cavyků. A tak přečasto zapomínáme, že lež nebo polopravda se vleče jako početní chyba v dlouhém matematickém příkladu “. Hrdinství, odvaha i kolaborace, často žijí jen kousek vedle sebe…

V devadesátých letech svět ovládnul romantismus. Velmoci si podaly ruce, Sovětský svaz šel dokonce ještě dál, kývnul na sjednocení Německa, rozpustil Varšavskou smlouvu, dokonce rozpustil i sám sebe. I to bylo málo. EP v roce 2019 přijal usnesení „o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“, hlavním adresátem byla Ruská federace, rusofobie se stala programem. Perličkou tohoto příběhu byl jeden pomatený starosta, který na multikáře s praporem v ruce pohrozil Rusku válkou. Ten starosta po dlouhé týdny byl miláčkem televize. Dnes opět zuří válka, na ty nedávné krvavé války ve Vietnamu, Iráku, Afghánistánu …. se zapomíná.

Nedávno jsme si připomenuli konec II. světové války v Evropě. Ta čísla obětí jsou hrozivá, jen v Československu nalezlo svou smrt na 180 tisíc osvoboditelů, 145 tisíc sovětských vojáků, tisíce československých a rumunských hrdinů, ale i 120 amerických vojáků. Přesto se slavil konec války pouze v Plzni, na ty ostatní se zapomnělo. Účast na pietě za padlé sovětské hrdiny dokonce vyžadovala odvahu. Přesto lidé tu odvahu našli a přišli. Kde zůstala úcta k těm, co zde našli svou smrt? Čím se provinili ti padlí hrdinové ?

Je to 81 let co téměř celá Evropa, po boku Velkoněmecké říše, drtila Sovětský svaz. Od června 1941 bojovaly proti SSSR na východní frontě maďarské, rumunské, italské, finské, španělské, belgické, lotyšské…ale i „naše“ slovenské jednotky. Slovenská armáda dokonce již 3. září 1939 vyrazila po boku Říše proti sousednímu Polsku. Naši předkové v Protektorátu se nevydali do tohoto pochybného východního tažení. Svobodova armáda byla naopak tou první zahraniční jednotkou, která bojovala po boku SSSR, bojovala u Sokolova, osvobozovala Kyjev i Slovensko.…Současná propaganda tyto skutečnosti zamlčuje, jiný názor trestá. Hrdinství, odvaha nebo kolaborace?

Tím vzorem hrdinstvím se stal 27. května 1942 zdařilý atentát našich parašutistů na Reinharda Heydricha. Trestem za atentát byly Lidice a Ležáky. Svět před 80 lety stál před námi v pozoru. Symbolem kolaborace s nacisty se naopak stal ministr osvěty Emanuel Moravec, stál u zrodu, jak Kuratoria, organizace pro převýchovu mládeže, tak i Ligy proti bolševismu. Liga se stala propagačním příspěvkem k tažení Evropy proti SSSR. Český národ dostal na výběr, odvahu nebo kolaboraci, jak to všechno dopadlo, víme. Nacistické doupě nakonec vymetla Rudá armáda. Stálo to ale miliony padlých rudoarmějců od Moskvy, Stalingradu, Kyjeva, Brna … až do Berlína. Máme zapomenout?

Ti starší si pamatují, jak z učebnic dějepisu se vytrhávaly stránky, jak mizely pomníky hrdinů, jak se podepisovaly petice, trestaly jiné názory…. Lituji historiky, kteří budou malým školáčkům opět upravovat dějiny. Snad uhájí pro ta dítka některé slavné epochy české historie, snad nebude nutno snímat z podstavce dějin Havlíčka, Jiráska, nebo dokonce i TGM… nebo tam navracet Habsburky. Ta hrozba určitě ale visí nad Janem Žižkou a jeho husity, ale i nad nevhodnými hrdiny druhé světové války. Nebo se mýlím?